Den hněvu v Litvínově
Píše se rok 2052 a za okny třídy druhého stupně základní školy v jednom jihočeském městečku podzim barví listy na stromech do nádherných odstínů. Tak jako každý rok v říjnu. Renata stojí už několik vteřin mlčky u tabule a prosebně se rozhlíží po třídě. Učebnici Dějin rasy ještě od začátku školního roku neotevřela a na otázku paní učitelky prostě nezná odpověď. Kdy se taky má člověk učit, když je venku tak nádherně a v lese s partou je líp, než doma s učebnicí. Co to vlastně chce jejich učitelka vědět? Už ví. Co se podstatného stalo před 44 lety, a jaký to mělo význam pro Revoluci? Ne, vážně si nevzpomene. Vždyť je to všechno tak dávno. Ještě jednou se bezradně rozhlédne po třídě plné bílých dětí, stejně bílých, jako je ona a konečně se podívá i na paní učitelku a pokrčí rameny a koutky rtů, což ji v její pihovaté tváři udělá roztomilé ďolíčky. Paní učitelka jen zakroutí hlavou, povzdychne si a pošle Renatu sednout, aniž by ji zapsala do žákovské knížky pětku.
„Je tu někdo, kdo se včera netoulal po lese a odpoví mi, co se v naší zemi před 44 lety stalo?“ Třída je potichu. Nakonec se zezadu z lavice přihlásí Radek. Učitelka se diví, že zrovna tenhle kluk, co se pořád jen pere a jsou s ním jenom starosti, že zrovna on by znal odpověď. Ale kývne na něj, že může mluvit. Radek dá ruku dolů a spustí:
„Táta včera večer říkal, že dnes bude výročí Bitvy o Janov, ale nevím, jestli to s tím souvisí. Janov je přece v Itálii.“ Učitelka se usměje. „Máš pravdu, Janov je v Itálii. Ale také je to část města Litvínov, a to se nachází v naší zemi. A tvůj pan otec má taky pravdu, když říká, že je výročí Bitvy o Janov. Před 44 lety se totiž v Janově utkala česká radikální mládež s policií, aby chránila místní lidi před útoky Cikánů. Ví někdo, kdo to byli Cikáni?“ Teď už se hlásí víc dětí. Paní učitelka dá slovo světlovlasé Kláře z první lavice.
„Cikáni byli zlí, primitivní a zákeřní lidé. Nyní ale už v Evropě nežijí. Tak jako nikdo, kdo není bílý.“
„Výborně,“ pochválí Kláru učitelka. „A ví někdo z vás, jak to tehdy v Janově bylo?“ Tentokrát se nikdo nehlásí. Třída je zticha. Ale učitelka se nezlobí. Dívá se po své třídě a ten pohled ji těší. Mělo to tehdy cenu, mělo to smysl. To, že tyto její děti, bílé děti, dnes mohou žít své bezstarostné životy, je zásluhou oněch několika stovek mužů a žen a chlapců a dívek, kteří tehdy v Janově riskovali vše, jen aby chránili existenci svých lidí a budoucnost bílých dětí. Dětí, jako byla tehdy i ona. A přesto s nimi tehdy šla. Nechápala pořádně proč. Taky měla strach, když je policie začala mlátit. A když pak viděla ty cikánské bestie s noži a holemi, nejraději by utekla. Ale někde hluboko v sobě věděla, že dělají správnou věc. A taky věděla, že její ruce budou potřeba při ošetřování raněných.
„Dobře,“ promluví ke třídě, „dnes si budeme vyprávět.“ Dětem se na tvářích vykouzlí úsměv, protože jejich paní učitelka vypráví nejlíp na světě. „Víte, že já tehdy v Janově také byla? Nebylo mi ještě ani 16 let.“ Děti se udiveně dívají na svou paní učitelku, jejíž světle hnědé vlasy skrývají teprve několik šedin a její tvář stále vypovídá o tom, jaká to asi byla v mládí krasavice.
„V naší zemi tehdy žilo hodně špatných lidí. Velká města byla plná cizinců a drog a v malých městech zase žili Cikáni, kteří neustále terorizovali své okolí. Vaši prarodiče a jejich rodiče proti tomu byli úplně bezbranní. Každý viděl, co se děje, ale Systém, víte, to, co tu vládlo před Revolucí, jak jsem vám už určitě říkala, tak ten Systém nutil lidi předstírat, že se nic neděje a pokud ano, je to jejich vlastní chyba. A tak se třeba stalo, že nějaký Cikán přepadl bílou dívku, jen o něco starší, než jste dnes vy, a ta dívka se pak nezlobila na něj, ale na sebe, protože byla naučená, že za kriminalitu cizinců může náš bílý rasismus. Byly to tehdy těžké časy a lidé už se smiřovali s tím, že s tím nikdy nedokáží nic udělat. Ti, co měli peníze, utíkali z měst a stěhovali se do domků na předměstí a na vesnicích, jen aby tomu unikli. Mnoho lidí ale peníze na nákup domu nemělo a museli s Cikány žít. Každý den ve strachu, že budou okradeni, zbiti, nebo dokonce zavražděni. Každý den žili v hrozném strachu.“
„Proč nezavolali na policii?“ ozval se zezadu Robert, malý ježatý kluk, co pořád doufal, že ještě vyroste. Paní učitelka se chápavě usmála.
„Oni volali. Pořád volali. Ale policie jim nikdy nepomohla. Kdo tehdy vystoupil proti Cikánům, nebo cizincům, a mohl to být i policista, který zasahoval proti zločinu, toho veřejnost roztrhala na kousky. Obrazně. Nebílí tehdy prostě byli nedotknutelní. A příliš často se stávalo, že když jste si policii na Cikány postěžovali, Cikáni se to dozvěděli a pomstili se vám. Proto se na policii raději nikdo nespoléhal a snažil se přežít, jak uměl. Život před 44 lety byl jako život v džungli. Plný nebezpečných zvířat. Než některým lidem došla trpělivost.“ Stará paní učitelka si vzpomněla na ono video, která tehdy viděla a na kterém Cikáni vyhrožovali drobné bílé dívce a jejím přátelům smrtí a policie se na to jen dívala. Tehdy si řekla, že s tím něco musí udělat, i kdyby na to měla být sama.
„Hodně lidí tehdy mělo pocit, že Cikáni a Systém zašli příliš daleko a rozhodli se bojovat. V litvínovské čtvrti Janov, kde byla situace obzvlášť těžká, byli bílí lidé denně napadání a okrádáni a když volali svou vládu o pomoc, pomoc přijela. Ale ne pro ně, ale pro Cikány, kteří ze sebe uměli vždy skvěle dělat oběti, ačkoliv ještě měli na botách zaschlou krev lidí, které přepadli a v kapse hodinky, které jim při tom vzali. Tehdy se našli lidé, kteří řekli dost a rozhodli se do Janova přijet a skoncovat s tím. A já byla mezi nimi.“ Oči dětí ve třídě hořely napětím a paní učitelka pokračovala.
„Bydlela jsem tehdy v jednom městě nedaleko Litvínova a na to shromáždění, které tam naši lidé svolali, jsem se vydala. Byla jsem zvyklá na to, že se bílí lidé bojí vyjádřit otevřeně svůj názor a bojovat za něco, co není populární. A najednou jsem byla na nádraží mezi několika stovkami mladých lidí, kterým hořely oči stejně jako teď vám a kteří měli v rukách zbraně, které chtěli použít. Když jsme tehdy přišli na náměstí, kde se shromáždění konalo, věděla jsem, že se děje něco neobvyklého. Náměstí bylo plné lidí, kteří při našem příchodu tleskali a smáli se, jako bychom byli jejich osvoboditelé. Starosta města tehdy vystoupil proti nám a vyzval policii, aby proti nám zakročila. Ale lidé se do něj pustili a policie ho musela rychle odvézt. A to na něj nešli ti mladí. Křičeli na něj obyčejní lidé z Litvínova. Maminky s dětmi, staří lidé. Všichni mu nadávali do zrádců a dalších věcí, na které jste ještě příliš malé.
(po kliknutí se obrázky zvětší)
„Lidé tehdy byli rozzlobeni a někdo zavolal, že se jde do Janova ukázat solidaritu s bílými. Jenže v Janově se toho dne shromáždili i Cikáni. A bylo jich hodně. Méně než nás, ale hodně. Měli nože, samurajské meče a palice. Zarazilo mě, že mladé bílé chlapce tehdy policie zatýkala za nářadí, které měli v autech, ale tu sebranku v Janově tam klidně nechala s takovým arzenálem stát.
„A pak policie zaútočila. Do lidí, co stáli vepředu, začala házet výbušky a ti co byli příliš blízko, dostali ránu pendrekem. Tehdy jsem viděla první krev Revoluce, když obušek jednoho z policistů rozbil hlavu mladému radikálovi. Ale naši tehdy neutekli, jak zřejmě policie doufala. Začali se bránit a brzy tekla krev i na druhé straně. Policie kolem sebe mlátila hlava nehlava. Litvínovští na ně křičeli, že stojí proti vlastním lidem, ať jdou do Janova, kde je lidi potřebují. Proč mlátí je? Tehdy ale ještě všichni policisté poslouchali rozkazy Systému a plnili je.
„Nezbývalo, než se z náměstí dostat a zkusit do Janova proniknout jinudy. Vždyť proto jsme tam byli. Ne, abychom se prali s policií, ale abychom našim lidem v Janově ukázali, že v tom nejsou sami. Že jim pomůžeme. Běžela jsem z náměstí s ostatními mezi domy. Místní lidé nám ukazovali cestu a volali na nás, jak nám fandí. Každou chvíli jsme museli běžet, když se za námi objevili policisté v helmách a snažili se nás zastavit. Naši kluci tehdy stavěli v ulicích barikády, aby policii co nejvíc zpomalili. A pořád jsme postupovali dopředu.
„A nebyli tu jen radikálové. Viděla jsem kluky a holky z Litvínova, jak běží vedle nás a v rukou mají kameny. Běželi i kluci stejně velcí, jako Robert a neměli ani trochu strach. Vytahané mikiny jim visely na jejich hubených tělíčkách, ale kámen v ruce dokázali držet stejně pevně, jako jejich starší soukmenovci. Kousek od Janova nám policie přehradila cestu. Měli jsme málo zbraní. Bojovníci z našeho zástupu by možná kordon dokázali prorazit, ale riziko, že nás pak rozdělí a po skupinkách pochytají, bylo příliš vysoké.
„A pak se objevil místní rodák na kole. Přijel za námi z Janova a do Janova se chtěl vrátit jen s námi. Provedl nás lesem a dovedl nás k poli Janovu na dohled. Pohled na naši maskovanou a ozbrojenou skupinu by asi v jiné situaci každého vyděsil, ale tady lidé stáli za plotem a skoro slzeli štěstím. Někteří tleskali, jiní nám děkovali. Vím, že každý z nás tehdy cítil ohromnou euforii z toho, že právě zažíváme něco velikého. Když tu jsou všichni lidé s námi, neděláme přece nic špatného. To policie a Systém stojí proti vlastním lidem, ne my.
„Pár set metrů od nás se tyčilo malé sídliště. Zdálky vypadalo klidně, ale v jeho útrobách číhalo zlo, které jsme dnes přišli porazit. Někteří z nás možná v té chvíli ztratili kuráž, ale do našeho čela si stoupl černě oděný bojovník, který nám dodal odvahu k boji. Bude to tvrdý boj, krvavý, bolestný a kromě zranění nám bude hrozit i vězení. Ale bude to správný boj. Takový boj, který v dějinách rasy museli naši předci podstoupit vždy, když ji hrozilo vyhynutí. Bílí lidé tehdy v sobě již měli bojovné geny svých předků potlačené a místo vlků spíš připomínali ovce. Potřebovali silné muže se silným srdcem, kteří v nich onen válečnický gen znovu probudí.
„A teď tu byl. Cítila jsem ho všude kolem sebe a viděla ho v očích těch mladých chlapců, kteří se kolem mě rozbíhávali k Janovu. Nehleděli na následky, nepřemýšleli o rizicích. Věděli jen, že musí bojovat a že budou bojovat teď!
„Na kraji sídliště už nás z oken zdravili bílí lidé a někteří na nás i volali a ukazovali nám, kde jsou Cikáni. Ti byli také v některých oknech a jejich jindy tak arogantní tváře teď byly němé hrůzou. Nebyli zvyklí, že se jim bílí lidé postaví. Ti nejbojovnější z našich chlapců vyběhli na hlavní ulici a volali na ostatní ´Cikáni jsou tady´. Rychle jsme k nim pospíchali. Když jsem doběhla na ulici, asi dvě stě metrů od nás jsem viděla veliký dav barevných a mezi nimi a námi mnoho policistů v modrých kombinézách, stojících i na koních. Přesila nepřátel byla obrovská, ale všude kolem mě teď stali bílí bojovníci, kteří se nepřišli vzdát. Z našich hrdel se ozval obrovský řev vzdoru. Bílí lidé ten řev přijali s díky, Cikáni s obavami a policie jako výzvu k boji.
„Proti naší první řadě se rozjela policejní kavalérie. Velicí koně prorazili a ocitli se mezi námi. Koňů se nikdo ani nedotkl, ale na jezdce na nich pršelo kamení, lahve, klacky a někteří z nich začali být stahováni ze sedel. Za koňmi se ale vzápětí objevili policejní těžkooděnci, kteří mezi nás začali házet rozbušky a ty, co zůstali příliš vepředu, nemilosrdně ztloukli. Ustoupili jsme jen o pár metrů a z popelnic začali stavět barikády. Bílí lidé, kteří byli v oknech, nebo před domy, začali policistům nadávat. Proč mlátí nás, proč nejdou na Cikány? Ale nikdo se s nimi nebavil.
„My jsme zatím sbírali vše, co se dalo použít, a já tehdy zavázala první zranění. První z mnoha dalších, které jsem během Revoluce musela ošetřovat. Naše obvazy nám brzy došly, ale lidé, bílí lidé z okolních domů, kvůli kterým jsme sem přišli, nám obvazy začali nosit. A také vodu. A někteří z nich i zbraně. Bojovat jsme ovšem měli sami. Nikdo jim to nevyčítal. Věděli jsme, že my dnes odsud odjedeme, ale oni tu vedle Cikánů budou muset žít dál. Už to, že nám nosili potřebné věci, bylo z jejich strany nesmírným hrdinstvím.
„Mezitím policie pokračovala v útoku. Stejný nájezd na koních doprovázený těžkooděnci a stejná kamenná a skleněná artilerie z naší strany. Místy i potyčky mezi hloučky radikálů a jednotlivých policistů. Policie si v tu chvíli přivezla na pomoc vodní dělo. Necítila jsem se dobře, protože jsem viděla, že pro boj s policií nemáme žádné pořádně zbraně. Ustoupili jsme dalších několik metrů a vyčkávali, co bude dál.
„Čekala i policie. Možná s takovým odporem z naší strany nepočítala a byla ráda, že se na chvíli nebojuje. Zatím se k nám přiblížili jiní nepřátelé. Možná jste někdy slyšeli o zrádci rasy Ondřeji Caklovi. Jestli ne, podívejte se do učebnice. Je tam o něm krátký odstavec, který končí popisem jeho nepěkného konce.
Tento Cakl, kterého jsem v té době vůbec neznala, se přiblížil asi na deset metrů k našemu zástupu. Bylo typické, že si tihle lidé byli tak jisti svou nedotknutelností, že nám starším při prohlížení archivních fotografií jde často hlava kolem, co jsme si všechno kdysi nechali líbit. Možná to bylo jedno z dalších znamení, že se časy mění, když se jeden radikál proti Caklovi, který byl jen pár metrů od těžkooděnců, rozběhl a spolu s ním i několik desítek dalších, kteří Cakla a přihlížející policisty zasypali láhvemi.“
Jindy tak živá třída, kterou občas měla problémy zvládat, nyní seděla bez hlásku a hltala každé její slovo.
„Nakonec ale bylo jasné, že se beze zbraní nemůžeme dlouho udržet a někteří z nás policii kývli na to, že boj ukončíme, pokud nás nechají projít na dohled od shromážděných Cikánů. Když jsme pak kráčeli ulicí, ze všech oken okolo nás se ozýval potlesk, který jsme opláceli. V novinách tehdy psali, noviny byly tehdy také součástí Systému, že jsme tleskali sami sobě. Ale to nebyla pravda. Lidé v oknech i na chodnících nám svým potleskem projevili díky a my jim naším potleskem projevili vděčnost za jejich podporu, která byla v oné době bílé nesolidarity něčím naprosto výjimečným.
Tak tedy skončil Boj o Janov a začala Revoluce. Co bylo dál už všichni znáte. Onen válečnický gen, který se v nás tehdy probudil, přeletěl jako jiskra do srdcí dalších bílých lidí a ti tehdy povstali a po dlouhém boji nakonec svrhli tyranský Systém a nepřestali, dokud ze země nevyhnali posledního nebílého.
„Víte, děti, kdo nezná svou minulost, je odsouzen k tomu, aby ji opakoval. Proto se učíme Dějiny rasy. Proto po vás chci, aby jste věděli, kolik obětí vaši předci položili, abyste dnes mohli žít beze strachu, šťastně a životem, který má smysl. Mějte vždy na paměti, proč jsme tehdy bojovali a nikdy nedopusťte, aby se staré a špatné časy vrátily.“
V éteru se ozvalo zazvonění signalizující konec hodiny a i konec dnešní školy. Dojatá paní učitelka se postavila, děti také a tak jako na konci každého školního dne po celé zemi, i v této třídě děti i jejich učitelka sborově odříkali:
„My musíme chránit existenci našich lidí a budoucnost bílých dětí.“